Na počátku byli dva, jen dva. Vedla je neskonalá touha utéci od všedních záležitostí, které nás neustále pronásledují. Pud získaný již v dětství je o sobotách a nedělích vláčel po horách, lesních stráních a vůbec po všech zákoutích protkaných vůní tlejícího dřeva a mechu nasáklého ranní rosou. Stejně tak po kamenných, sluncem vyhřátých stráních.

 


Jdeme na srub v Hradčanech
r. 1999
(zleva: brácha, já)
Nejdříve se s přírodou seznamovali chodíce ještě v dětských oblečkách, později je rodiče začali brát na delší procházky lesem. S přibývajícím věkem své vědomosti prohlubovali skrze skautský oddíl, který v nich lásku k přírodě jen utužil. Stále u nich narůstala touha znát lesní zákoutí běžným lidem skryta. Zákoutí, kam unavení trampové večer ulehají, chráněni před větrem a deštěm. Zákoutí, kde se trampové scházejí u výročních ohňů. Zákoutí, kde platí jasně daná pravidla. Ti dva začali hledat. Hledat trampské osady skryté a roztroušené v hlubinách lesů. Hledali polorozpadlé příbytky, kam se s těží vejde pár osob a převisy upravené pro lepší přenocování. Našli jich několik a čím více jich s přibývajícími léty nalézali, tím více začínali toužit po vlastní osadě. O, byť jen malém, kousku země, kde by pořádali své výroční ohně, měli vlastní tradice a vlastní pravidla. Občas si dovolili snít dokonce o malém sroubku, ukrytém někde v táhlých hvozdech. To by bylo něco. Sroubek, před ním kamenný kruh, hrubě opracované lavice...

Díky rodičům jsme měli rádi
přírodu už od mala
(zleva: já, brácha)
Zdá se Vám to jako z dávných dob? Ne, vše se odehrálo teprve nedávno. Ti dva jsem já a můj brácha. I když rozděleni jiným životním osudem přijížděli jsme o sobotách a nedělích ze škol opět do rodného města a vydávali se na nové toulky přírodou. Procházeli jsme kraje nové, ale i ty nám již dobře známé a náš sen nosili stále s sebou. Časem se také přidala kamarádka Iva a kamarád Ondra, jež si velice brzy našli slabost pro vlídné zapadající slunce, sklánějící se nad hřebeny kopců, či pro jasně zářící hvězdy visící na tmavě modré, čisté obloze. Taky nádhera orosených pavučin a vůně borového jehličí jim velice rychle učarovala a tak jsme byli čtyři. Čtyři nerozluční přátelé, kteří se v horku plazí po vyprahlých kopcích a v zimě se zasněženými širáky hledají přístřeší. Bylo tomu nedávno, kdy byl námi nalezen nádherný kout přírody. Pravda, že jen malý kousek od lesní cesty, tak už to ale dnes bývá. Lesní cesty se přibližují a vyhání vandráky a romantické duše z těchto nádherných míst. Našli jsme malou skulinu vysoko ve skále, uvnitř s průduchem. Oči se nám rozzářili vidinou naší osady. Představovali jsme si pod průduchem krb, vchod do pukliny zabedněný dveřmi a malou verandu venku před puklinou. Teď nadešla naše chvíle, rozhodli jsme se uskutečnit sny, teď už dávno společné. Slovo dalo slovo a my se sem po několik víkendů vraceli a šetrně upravovali onu skulinu a čas od času vylezli nahoru na skálu, odpočívali a hleděli do širých dálek. Toto místo nás spojovalo více, než cokoli předtím. Strávili jsme zde mnoho nádherných nocí, jako třeba Ondrovy narozeniny, kdy Ondra dostal ocílku na rozkřesávání ohně.

 

Zakladatelé osady Orlí hnízdo. (Dnes již On The Roads)
Zleva: Ondra, Bublina, Anťas, Iva

 

A protože stejně jako naše osada, jsou i orlí hnízda vysoko ve skalách, v malých puklinách, či na výčnělcích skal, dali jsme si jméno T.O. Orlí hnízdo (dnes již T.O. On The Roads). Nic ale netrvá věčně. A civilizace se stále více přibližuje k lesům, stala se proto z našeho koutku národní přírodní rezervace a my museli náš sen chtě nechtě opustit. Dnes opět bloudíme po lesích a dále hledáme. Nevadí, základy naší osady jsou už dány v našich srdcích. 

V minulém tisíciletí sesmolil Bublina