Lukařina provází lidstvo takřka od nepaměti a nabízí nespočet nekonečných možností ke zdokonalování a objevování. Není proto divu, že se v historickém průřezu ve světě vyvinulo mnoho variant luků. Kompozitní luky znali i indiáni a článek vám prozradí, jak si vyrobit jednoduchý a velmi ceněný typ kompozitu, a to z rohu.

 

Mezi indiány šlo o ceněný typ luku. Pár základních údajů nám napoví proč. Svojí běžnou délkou (měřenou po povrchu luku) mezi cca 76–105 cm jsou tyto luky skladné pro transport i snadno manipulovatelné při samotné střelbě. Pro plný nátah kolem 45–60 cm vyvineme sílu zhruba 22–32 kg. Ramena luku díky kombinaci materiálů roh/šlacha snesou větší ohyb nežli dřevo/šlacha a při dobrém technickém provedení jsou i velmi rychlá.

 

Dokonalosti je tedy u většiny rohových luků dovršeno reflexním postavením ramen a zakončení jednotlivých ramen dalším reflexním prohnutím zhruba v 1/4 až 1/7 délky ramene. Tím se dostáváme s rychlostí šípu zhruba tam, kde začínají luky kladkové, a je takřka nemožné se letícímu šípu vyhnout. Rohový luk byl pro svou schopnost efektivního přenosu energie na šíp tedy s oblibou používán pro lov i válečné šarvátky. Váha kompletního luku připraveného ke střelbě je přitom běžně pouhých 280–500 g!

 

Pokud vám nedojde trpělivost a jste ochotni dodržovat určitou technologickou kázeň, jste už jen krůček od toho si vyrobit vlastní rohový luk. V tomto článku se vám (vedle nezbytného minima teorie) pokusím předat zejména vlastní klíčové postřehy, aby váš luk byl pro vás potěšením, nikoliv zklamáním.

 

Potřebujeme už jen sehnat něco málo vláknitých bílkovin: tedy roh (keratin) a šlachy a klih (kolagen).

 

 

 

Roh

 

Indiáni používali především rohy z divokých ovcí. Bighorn sheep, tedy ovce tlustorohá, byla z více důvodů k výrobě těchto luků nejoblíbenější. Jak už sám název napovídá zejména proto, že nebyl problém z rohu, který mohl vážit až 14 kg, získat kvalitní materiál. Světlá barva rohoviny skvěle ladí k šlachám a na slunci lehce propouští světlo; prostě estetický nášup od A do Z. Jelikož se ale nejedná o lehce dostupnou a levnou záležitost, nezbyde většině z nás, než popátrat v jiných vodách.

 

Co se barvy týče, jsou na prvním místě světlorohé chované ovce, případně světlorohé varianty kříženců ovce s muflonem. Samotný muflon bývá často žíhaný v různém poměru šedožlutých odstínů. Šedé až černé rohy, ojediněle s bíložlutým žíháním, budete mít z vodního buvola, kozorožce, přímorohé antilopy atd.

 

Kdo si chce pátrání usnadnit, mohu doporučit například tuto adresu: www.highlandhorn Zde máte záruku, že z rohu luk vyrobit půjde, a komu se nechce roh řezat, zašlou vám ho již rozříznutý.

 

Párové rohy (toulce) z našeho českého muflona lze sehnat orientačně již od 600 Kč a tvarově jsou originálu blízké – ani rovné, ani přílišné krouceniny typické pro rohy domestikovaných ovcí. Ovšem vřele doporučuji kupovat po osobním zhlédnutí. Většinou jsou totiž mufloní toulce relativně úzké, a proto nelze použít rohy, jejichž boční zakřivení nebo extrémně špatný náklon roviny po vnější straně vylučují vyříznutí rovného pásku po „rozbalení“ rohu. Řada těchto rohů má i velmi hluboké viditelné praskliny a hloubkové poškození od hmyzu nebo jsou celkově lehké – tedy v tloušťce materiálu tenké. Dají se ale sehnat i mufloní toulce široké s délkou kolem 100 cm, což znamená, že budete-li chtít, je možné na luk použít jen jeden roh. Ale to už byste museli sáhnout hlouběji do kapsy.

 

Naprostým ideálem je pochopitelně získat rohy čerstvé (z kosti sundáme prohřátím k bodu varu a následným krátkým vařením, cca 1-2min., poklepáním např. gumovou paličkou a stržením); a buďto je opracovat či alespoň neskladovat nikde u zdroje tepla nebo na slunci (popraskání z přesušení) ani ve vlhku (rozkladné procesy). To se však asi podaří málokomu. Proto si musíme uvědomit jednu zásadní věc, že roh na luk, aniž bychom znali jeho minulost (čím vším si již musel projít!), je v okamžiku, kdy ho máme v rukou, aktuálně v nejlepším možném stavu a nevhodným zacházením můžeme vše již jen a jen zhoršovat.

 

Rohovinový keratin má viditelně vláknitou strukturu skládající se z jemných vrstev, je tvrdý, pevný, pružný a nerozpustný ve vodě. Nerozpustnost způsobují disulfidické můstky cysteinu, kterého rohovina obsahuje téměř 16%. Tyto chemické můstky drží molekuly keratinu ve stabilní struktuře. Dalším pojivovým prvkem jsou elektrostatické síly a vodíkové můstky.

 

Hraniční teplota, kdy dochází k viditelnému poškození rohoviny, je cca 260°C. Takto ovšem u luku uvažovat nemůžeme. Musíme zaujmout, jak jsme si již řekli, postoj zcela opačný. Při cca 125°C je rohovina velmi flexibilní, ale ani v těchto teplotních hodnotách se při výrobě luku nebudeme pohybovat.

 

 

Šlachy

 

V našich podmínkách lze s úspěchem použít jelení z běhů či ze zad či zádové hovězí (viz čtvrtletní časopis Poselství světa v kruhu č.3/2016).

 

Při přípravě většího množství achilovek vám práci usnadní prvotní rozpůlení a to tak, že kupříkladu přes svěrák či kleště chytnete oba konce „véčka“ a roztrhnete je. Šlachy, ať už takové či makové, nedělíme na jednotlivé „nitě“ ale na shluky důkladně rozvolněných šlachových vláken. Tyto tenké „provázky“ roztřídíme dle délek.

 

 

Klih

 

Lze použít „kožní“ klih ve všech jeho modifikacích. Ten si můžete koupit nebo vyrobit. Pokud budete kupovat, doporučuji si ověřit zdroj, tedy výrobce a technické údaje, jelikož s nějakou parodií na klih rohový luk neuděláte.

 

Klih si můžete vyrobit dle návodu (viz PSVK 3/2016). Pro výrobu lze použít různé „kožní“ klihotvorné suroviny a nejlépe měkkou vodu. S nepatrnými výrobními niancemi. Nebojte se experimentovat.

 

Kůži například naškrábeme zasucha škrabkou a použijeme čisté oškrabky, menší výtěžnost je z nakrájených kousků syrové očištěné kůže. Oproti šlachovému klihu je kůže mastnější, a proto doporučuji první krátkodobé louhování v užší nádobě a se zvýšením teploty až na 80°C. Mastnotu zejména z tohoto prvního louhování je totiž třeba mechanicky odstranit. Způsobů se nabízí vícero. Vedle odplavení je méně drastické např. nenucené vychladnutí a poté odebrání tuku z povrchu atd. Doporučuji klih z kůže z jednotlivých várek louhování uskladnit zvlášť – poté v případě zjištěného rozdílu na první vrstvu šlachování použijete např. až klih z druhého louhování (obr. 1).

 

V tomto okamžiku je dobré upozornit na komerční králičí/zaječí klih. Díky přirozenému většímu obsahu tuku má klihový film nejen pružnost, ale do jisté míry i elasticitu. Avšak i při sníženém obsahu tuku z 5% až pod 1,5% je jeho přetrvávající vlastností nižší lepivost. Na první šlachovou vrstvu na roh naprosto nepoužitelný, na poslední vrstvu či povrchové dokončovací práce vhodný.

 

U výroby klihu z rybích vzduchových měchýřů (obr. 2) naopak sléváme všechny várky do jedné; zcela jednoduše proto, že budeme rádi za každý získaný gram klihu. Surovinu je náročnější nějak smysluplně připravit. Natrhání či nařezání není dostačující, a je tedy dobré ji při procesu louhování rozmixovat, čímž se výrazně zvýší výtěžnost. Po tomto úkonu se však nevyhnete při slévání přefiltrování výluhu. Ať už vyrábíte klih z čehokoli, je dobré u toho přemýšlet a taktéž nepospíchat – vyšší teplota louhování urychluje a zvyšuje výtěžnost, ale snižuje lepivost, jednu z klíčových vlastností pro použití na rohových lucích.

 

Za zmínku stojí klih vyráběný z jeseteřích plovacích měchýřů, který v sobě pro rohové luky nese vše potřebné: vyniká velmi výraznou lepivostí a zároveň pružností.

 

Osobně používám buďto jednodruhové klihy, či kombinaci klihů (vysvětlení později).

 

Kolagen je ohledně tepelné denaturace a renaturace velmi specifický případ. Náš klih je ve vodném prostředí za dodržení určitých teplotních podmínek rozpustitelný a po vychladnutí sám od sebe zaujímá uspořádanou strukturu. Oním „slepujícím kouzlem“ ve struktuře kolagenu při chladnutí jsou zejména vodíkové vazby.

 


Obr. 1: Hotový klih. Zleva: 1., 2. a 3. výluh z hovězí kůže.

 


Obr. 2: Zleva: rybí vzduchové měchýře vcelku, nařezané, hotový klih.

 

 

Rozdělení rohu

 

Můžeme zvolit přírodní techniku rozmočení rohu a vyřezání ostřím. Nebo lze rohovinu celkem snadno rozštípnout, je však dobré mít záchytné body např. ve vyvrtaných dírkách nebo v kolmo nařezaných úsecích. Rychlou, a přitom dobře odvedenou prací za souběžného vzniku dále využitelného „odpadu“, je použití svěráku a pilky. Doporučuji koupit si nový plátek jednostranné pilky na železo a umístit do pilky kolmo k běžné rovině řezu (obr. 3). Můžete si nejprve nakreslit budoucí řez, ale není to nutné. Stejně musíte při řezání neustále sledovat obě strany rohu, a tak máte dost času na to směr řezu korigovat. Aby vám šlo dobře zatáčet a nepřehříval se plátek a nenadřeli jste se zbytečně, je nutné již rozříznutou stranu postupně s citem rozvírat. Nejlépe třeba dřevěným klínkem. U beraních a některých mufloních rohů klínek nestačí a musíte zvolit řezání ne po přímce, ale „po schodech“ (obr. 3)

 

Jak vám určitě došlo, jde nám o to uříznout plát z vnějšího oblouku rohu. Řezejte raději dál od kraje, odstranit přebytečný materiál jde vždy, vrátit však nikoli.

 


Obr. 3: Zleva: řezání po přímce a „po schodech“.

 

 

Hrubé opracování

 

Stále máme na výběr mezi ořezáváním rozmočeného rohu nožem či obrušováním kamenem, anebo opracováváním rohu dnešními nástroji. Při použití rašple – ať už klasické (na vnitřní stranu rohu kulaté či půlkulaté) nebo takové, jež vypadá jak struhadlo na jablka (obr. 4), je vhodné mít roh alespoň částečně rozvlhčený. Při použití kvalitní a ostré rotační rašple na úhlovou brusku (flexa, rozbruška; obr. 4) – neboť nekvalitní či tupá vyhřívá materiál – jde práce od ruky dobře a pracujeme se suchým rohem, ale stačí chvilková nepozornost a můžete roh nevratně poškodit.

 

Ve fázi hrubého opracování nám jde o to odstranit veškeré zjevné vady materiálu zvenčí i zevnitř a přitom utvářet stejně tlustý pás rohoviny s jasnou budoucí rovinou, která je v podstatě proměnnou tečnou ke každému „bodu“ oblouku. A s tím je potřeba si vyhrát (obr. 5). Výsledný pás bude mít v této chvíli tloušťku cca 1 cm (beran), 1,2 cm (muflon) a až 1,5 cm může mít vodní buvol (a jiné relativně rovné rohy). Ne více! Po bokách pásu je vhodné odstranit jen nejnutnější přebývající výčnělky a zpuchřeliny a bezpodmínečně je nutné odstranit veškeré hluboké praskliny, ale jinak pás po bokách nikterak nezužujeme!

 


Obr. 4: Různé typy rašplí.

 


Obr. 5a: Rohy a z nich hrubě opracované pásy – beran.

 


Obr. 5b: Rohy a z nich hrubě opracované pásy – muflon.

 

 

Narovnání

 

Co se stane, když budeme roh máchat ve studené vodě? Nic moc, jelikož studenou vodu přijímá špatně a louhovat z rohu jakousi rohovou polívku v teplé vodě taky nechceme. Budeme-li však trpěliví, orientačně to za 1 až 2 týdny (každý roh je jiný a samozřejmě vodu pravidelně vyměňujeme a nečekáme, až začne smrdět) začne nést ovoce. V první řadě roh změkne natolik, že je možné ho bez problémů okrájet nožem, jak již bylo zmíněno výše. Stává se však i flexibilní na ohyb a to bez rizika vzniku viditelných či neviditelných trhlin v materiálu! Ve vodě je většina elektrického náboje odstíněna a dochází k vratnému hydrolytickému narušení vazeb, konkrétně vodíkových můstků. Tento jev pak prohloubíme snadno jen nenásilným prohřátím na cca 50–80°C, v jehož průběhu zkusíme cvičně – od nejnižších teplot – pozvolna roh téměř otevřít a při žádoucí malé míře odporu můžeme přejít do finální fáze; a to na chvíli roh vrátit do lázně s vyšší teplotou. Po vyjmutí můžeme relativně bez pospíchání pás narovnat. Voda v rohu, jak již víme, nízká teplota a možnost otvírat roh pomalu je ideální kombinací pro vytvoření kvalitních ramen luku bez trhlin. Důrazně však upozorňuji, že u velmi zahnutých rohů – pokud bude pás málo rozmočený a bude při otvírání klást nepřiměřený odpor – je nutné ho buďto nechat dokonale rozmočit nebo použít alespoň minutový var, jinak riskujete trhliny v materiálu!

 

U mírně prohnutých suchých rohů lze použít krátkodobě 100°C, tedy vaření do 10 minut. Narovnáte tak velmi snadno i 1,5 cm silný pás suchého rohu. Po vyjmutí nutná velmi rychlá akce! Ovšem u přeschlého rohu či u rohu se skrytými vnitřními či přehlédnutými povrchovými vadami můžou nastat nemilé komplikace.

 

Kdo nechce riskovat, ať použije kombinaci obou postupů: rozmočení pásu a následný var 100°C 10 minut.

 

Pásy narovnáváme na čemkoliv rovném (pracovním stole, silnějším prknu, trámku, prohřátém jeklu atp.) například přitažením svorkami. Doporučuji použít podložky ze dřeva, neboť jinak pod svorkami rohovina nedýchá a neschne. Možné je i pouhé obmotání provazem hezky pevně závit po závitu, ale na to jedny ruce nestačí. Jste-li sami, obmotávání velmi usnadní, pokud si dopomůžete jednou či více „posuvnými svorkami“ zrobenými vždy ze dvou silnějších prutů, délky cca 30cm, svázaných k sobě po napružení na koncích.

 

 

Příprava ramen

 

Čím více byl původní roh zatočen či zakroucen, tím déle se vyplatí ponechat ho po narovnání „schnout“, potažmo nechat usadit v novém tvaru. Pásy (ramena) z mírně zahnutých rohů zpravidla postačí nechat jen dokonale uschnout, což trvá orientačně u suchého rohu zhruba týden, u rozmočeného až měsíc. Poté odstraníme svorky či provaz a narýsujeme dvě čáry představující osu ramene (obr. 6). K ose po očku přihlížíme a bez nějakého měření nahrubo odstraňujeme, co kde viditelně přebývá. Poté se zaměříme na ztenčení pásů a vytvoření rovin. Nepospíchejte. S „vývrtkou“ si nezastřílíte. Krom toho, pokud použijete např. pásovou brusku, tak i mírné zahřátí rohoviny podporuje vracení se do původního tvaru, což komplikuje následné práce.

 

Tloušťka ramene je ovlivněná celou řadou okolností – jak široký a dlouhý bude luk, jakou sílu nátahu od něj očekáváme, aneb kolik plánujeme aplikovat šlachy atd. Pro zjednodušení: u krátkého luku je to cca 6,5–7 (7,5) mm, u delšího luku cca 7–7,5 (8) mm a samozřejmě rozhodující je i fakt, co nám ten který roh po odstranění jeho vad dovolí. Zpravidla jeden pás bývá bezvadný a druhý plný nedostatků. Leč je nutné, aby budoucí ramena byla totožná, a tak zatlačte slzu a ubírejte materiál a ubírejte. Doporučuji vyhnout se pro začátek oběma krajním hodnotám a pracovat se 7–7,5 mm. Možná je i varianta silnějšího ramene u madla (max. 8 mm) ztenčujícího se ke špičce (min. 5 mm). Po dosažení požadované tloušťky na obou ramenech opět narýsujeme osu a vybrousíme dvě finální totožná ramena (obr. 7). Poté podle kratšího ramene zakrátíme na stejnou délku i rameno druhé.

 


Obr. 6: Narovnané pásy z vodního buvola a z berana s narýsovanou osou.

 


Obr. 7: Narovnané a vybroušené nezakrácené pásy z muflona.

 

 

Spojení a tvarování ramen

 

Spojení ramen je klíčová záležitost, která může vaši dosavadní práci znehodnotit. Jednak musí z madla obě ramena vycházet pod stejným úhlem a za druhé musí být umístěna do jedné osy a společné roviny.

 

Nyní prohlédneme obě ramena v oblasti budoucího madla, a dochází-li ke ztenčování na delším úseku, zvolíme spojení delším klínovým spojem (obr. 9). Není-li tomu tak, volíme krátký klínový spoj (obr. 10). Delší klínový spoj může být i bez čepů, pouze svázaný, ale má to svá úskalí a nedoporučuji. Madlo u delšího klínového může být nevyztužené nebo vyztužené na jedné straně či na obou. U krátkého spoje je vyztužení vždy alespoň na vnitřní straně, doporučuji však na obou stranách. Všechny budoucí spoje dokonale podélně zdrsníme (obr. 11), například plátkem pilky na železo. Dírky si vyvrtáme buďto dopředu, nebo až po slepení. Osvědčilo se mi vyvrtat je dopředu a při lepení použít ne příliš těsné provizorní čepy z čehokoli – drží všechny díly na svých místech a zároveň umožňují mírný posun ramen do boku. Takto sestavené madlo s již aplikovaným lepidlem mírně přichytíme k podložce, na které máme narýsovanou přímku, případně podržíme nad lukem napnutý provázek. Nebo pracujeme bez podložky a kontrolujeme osu provázkem apod. Cílem je jedno: před dotažením madla se ujistit, že osa luku u narovnaných ramen prochází od konce ke konci přesně přes střed madla.

 

Pokud použijete ke stažení klasické svorky, je daleko efektivnější použít více malých svorek po obvodu a výztuhy madla nechat prozatím hranaté, bez zkosených hran (obr. 8).

 


Obr. 8: hranaté výztuhy madla po slepení a před dalším opracováním.

 

 


Obr. 9: Dlouhý klínový spoj.

 


Obr. 10: Krátký klínový spoj.

 


Obr. 11: Detail zdrsnění povrchu.

 

Prostoupení klihového lepidla do povrchu rohu je celkem oříšek – husté lepidlo nelze použít hned, příliš vodnaté se mi též neosvědčilo. Přesto se bavíme o velmi řídkém lepidlu, kterým zdrsněné plochy bez přestávky nějaký čas potíráme. Poté se mi neosvědčilo nechat plochy zcela uschnout, ale pouze nechat odvětrat přebytečnou vodu a poté aplikovat velmi husté lepidlo. V podstatě je to jediná fáze, kdy na rohovém luku použijeme takovouto hustou konzistenci lepidla. Stažené madlo necháme schnout minimálně dva dny až týden. Poté přečistíme dírky vrtákem a jemně zdrsníme jejich povrch točením kulatou rašplí. Stejně tak jako výztuhy, vyrobíme z odřezků rohu čepy (kolíky, týbla) viz obr. 12. Ty pak po délce zdrsníme, naneseme na ně i do děr lepidlo a zatlučeme. Čepy musí perfektně sedět! Příliš volné luk nepodrží, příliš těsné mohou při zatloukání sebe, nebo luk rozštípnout. Pokud vám tam zajede čep celý hned na první ránu, je příliš volný, pokud nepostupuje ani po více poctivých úderech je příliš těsný.

 

Po pár hodinách je možné madlo finálně obrousit a ihned převázat celé madlo šlachou s klihem (detail i s krátkým klínovým spojem na obr. 13).

 

Po zaschnutí prohlédneme křivky obou ramen a vždy upravujeme jen jedno rameno. A to tak, aby bylo tvarově totožné s tím druhým, které necháme tak, jak je. Postupujte vskutku velmi obezřetně a nepouštějte se do nějakých závratných přeměn celého luku. Rozhodili byste si totiž společnou rovinu a osu ramen. Jestliže chcete nějaké speciální tvary, musíte to udělat ještě před spojením obou ramen – přesto nečekejte např. od dřevěné formy zázraky. Jednak každý pás rohoviny bude reagovat trochu jinak, a hlavně je vždy potřeba pracovat s určitým přepětím materiálu, jelikož se vždy trochu vrátí. Pára funguje dobře, ale potřebujete-li jen malé úpravy, rozhodně od ní upusťte a použijte lokálně mírné suché teplo, např. horkovzdušnou pistoli či nahřátí nad plotýnkou nebo uhlíky. Ideální je pro doformování ramene aplikovat cokoli, co nebude deformovat původní rovinu; chce to jen trochu fantazie. Takto zafixované rameno lokálně nahřejeme a necháme důkladně vychladnout. Když potřebujeme jen mírně změnit oblouk na delším úseku, je možné i např. „napnout tětivu“ a nahřát.

 


Obr. 12

 


Obr. 13

 

 

Příprava povrchu

 

Ramena po délce zdrsníme smirkovým papírem a zároveň naškrábeme. Třeba plátkem pilky na železo apod. Samozřejmě, že jako u celého procesu výroby luku, lze použít i přírodní alternativy. Málo zdrsněný nebo naopak velmi a nesouměrně rozdrásaný povrch je špatný. Nepodceňujte tuto fázi a vyhrajte si s každým kouskem povrchu. Rozhodně dbejte na to, aby zdrsňovaný povrch nepřišel do kontaktu s vodou, vašimi dlaněmi či čímkoli mastným! Pokud budeme šlachovat i boky, zdrsníme i boky ramen.

 

 

První vrstva šlachování

 

Všeobecně ke šlachování: je markantní rozdíl mezi dřevem a rohem. Dřevěný luk vám při šlachování odpustí vesměs cokoli, rohový neodpustí vůbec nic. Zvolil bych toto přirovnání: jestliže dřevěný luk našlachujete se zavázanýma očima, pak na rohový vám dvě otevřené oči budou málo.

 

Na „první“ vrstvě šlachování velmi záleží. V uvozovkách proto, že doporučuji udělat naráz dvě vrstvy. Jedna je většinou málo, tři většinou moc. Již nyní se musíte rozhodnout, zda budete šlachovat i boky (potažmo přesah se neprovádí z každé vrstvy šlachování a zpravidla ani přes celou tloušťku rohoviny, ale „do ztracena“). Pokud se vám šířka ramen pohybuje cca mezi 3–4 cm nebo hodláte na luku provést masivnější šlachování nebo chcete, aby váš luk působil esteticky a nebyl na každém kousku ovázaný, vřele doporučuji! Šlachování nejen při prvotním schnutí neustále pracuje a boční ošlachování je dobrou prevencí proti odchlipování. Na první vrstvu použijete ten nejkvalitnější klih, který máte, ať už vyrobený či koupený. Zajímá nás především lepivost, pružnost filmu a minimální obsah tuku v klihu.

 

Když mluvíme o filmu, myslí se tím tloušťka zhruba jako mikrotenový sáček. Nechtějte po tyčce klihu, aby vám v ruce pružila jako guma od tepláků. Pracujete-li s klihem poprvé, doporučuji si nejprve udělat (co nejvíce shodné) vzorky – řídký klih nalijete například na silikonovou podložku a necháte zcela uschnout. Poté zjišťujte, co v prstech vydrží v tahu a v ohybu a případně si to k té či oné várce i napište. Přetrhnete ho vždy a celkem lehko, ale přesto jsou cítit rozdíly. V ohybu už budou rozdíly markantnější, některé vzorky prasknou, některé můžete úplně a i opakovaně přehnout/narovnat. Také zjišťujeme, co klihové lepidlo dělá mezi palcem a ukazovákem – jak rychle po dotyku prstů lepí, jak silně, a jakou má snahu soudržnosti, když prsty oddalujete. Nyní si vyberte klih, který lepil nejlépe. Pokud zároveň nebyl dobrý na ohyb, vyberte hned další klih v pořadí, který lepí dobře a zároveň má dobré mechanické vlastnosti filmu. Smíchejte v různém poměru a znovu udělejte vzorky a určete si vítěze. Zpravidla lze klihů kombinovat vícero, ale příliš se do „roubování“ klihů nezamotejte (platí, že lze-li použít jen jeden druh klihu, tím lépe) a už vůbec neaplikujte na povrch luku bez ozkoušení! Jde o to, že připravený povrch rohoviny je určitým způsobem nadýchaný, a pokud se vám „poštěstí“ ho napustit málo lepivým nebo např. příliš tučným klihem, máte zaděláno na hodně velký problém. Mechanicky ho již zcela neodstraníte a na jakoukoliv chemii na rohovém luku raději zapomeňte!

 

Vybraný klih, či směsku klihů, necháme zcela nabobtnat ve studené vodě (trvá to cca 15 minut až 2 hodiny – dle velikosti zrn, hrudek, plátů atp.). Voda vždy měkká, kdo nemá, nechť použije destilovanou. Vypadá to sice až moc alchymisticky, ale ona to trochu alchymie je. Klih má např. své přirozené pH a jeho změnou dochází i k mechanickým změnám filmu. Pochopitelně u indiánů voda z kohoutků netekla, a tak toto zajisté neřešili. Nabobtnalý klih rozehřejeme vždy v dvojnádobě tak, jako se rozehřívá čokoláda. Nehledejte v tom žádnou vědu, vše probíhá celkem v malých měřítkách a stačí na to např. dvě malé mističky a čajová svíčka. Podsouváním či odsouváním jedné nebo dvou těchto svíček zcela bezpečně regulujete požadovanou teplotu. Jestliže máme klih hustý, přilejeme trochu teplé vody. Pokud je řídký, necháme ho s poodsunutými svíčkami pozvolna odpařit. Štětcem napouštíme vždy jen to rameno (nebo jeho část), na které již máme připravené šlachy. Zpravidla i tak dojde k žádanému odvětrání dříve, než se dostanete k položení šlach. Napouštíme tak, jak bylo popsáno u madla. Při práci s klihem je klíčová teplota vzduchu okolo vás! Jednostranné sálavé teplo od čehokoli situaci nezachrání! Rohovina musí mít při napouštění a aplikaci první vrstvy minimálně tuto teplotu prostředí. Pokud z vás kape pot a přesto klih velmi rychle pod rukama rosolovatí, máte ho příliš hustý a je potřeba ho naředit. Všeobecně vzato, při výrobě rohového luku se ocitáte na tenkém ledu s teplotami vhodnými pro jedno a nevhodnými pro druhé a je potřeba mít toto stále na mysli. Naštěstí se vše spolehlivě obejde bez teploměru. Klih je sice nejvíce „rozlepený“ při 60–80°C, a je tedy i v této podobě schopen vyvinout následně při chladnutí dobrou přilnavost, ale při prohřátí rohoviny na tuto teplotu by došlo k nežádoucím tvarovým deformacím. Klih začíná tát cca nad 40°C, což je teplota, při níž v klihu udržíte prsty, a což je zároveň teplota, při které se šlachy nepoškodí. Teplotu sice lze krátkodobě o něco zvýšit, ale nežli šlachy přesunete na luk a upravíte, jste na teplotě prostředí a luku, než řeknete švec. Tudíž zbytečné riskování.

 

Šlachy na první vrstvu jsou nejlepší achilovky sahající vcelku na celou délku ramena – tím se vyvarujete nežádoucích spojových „hrbolů“. Sneseme-li se na zem, použijeme achilovky kratší a dáme si záležet na jejich přípravě – spoje či vyvýšeniny na zaschlé vrstvě pak nenalezneme! Zádové šlachy jsou lákavé a je možné je použít na celý luk, ovšem vřele doporučuji na kontakt roh/šlacha je nepoužít. Naše „provázky“ (viz výše) nechejte rozmočit ve studené vodě a poté jeden po druhém přetáhněte s citem vždy od středu ke koncům přes ne oblou ale ani ostrou hranu (některé nůžky apod.). Brzy chytnete ten správný grif na to, co na šlaše nechcete: přebytečná volná vlákna, zbytky z vyříznutí atd. Poté opláchněte a uložte „provázky“ – ideálně s mezerami jeden vedle druhého – na nesavou podložku a udržujte mokré. Na nasáklých „provázkách“ nyní krásně vidíte jejich délku i tloušťku a vždy sáhněte po nejvíce si podobných a uložte střídavě na pravo a na levo. Tedy na pozdější pravé a levé rameno. A již je ukládejte k sobě vždy ve stejném počtu (cca po 6–8 kusech). Ale záleží na síle „provázků“; je nutno ozkoušet, zda po splácnutí jste schopni pozdější manipulace.

 

Jednotlivé svazečky pak v časových odstupech čeká stejná procedura: chytneme za střed, ponoříme do klihu a několikrát protáhneme mezi prsty. Poté naposled protáhneme a zlehka vymáčkneme přebytečný klih. Ne však všechen. Tento zploštělý svazeček přiložíme na rameno luku a zlehka od středu ke koncům uhladíme a „učešeme“ nedostatky. Na celou proceduru se mi osvědčil vyhlazený malý nástroj z kosti, jakoby tužka, ale délkově poloviční (obr. 14). Vypadá nevinně, ale tvarově zvládá naprosto vše, co je při šlachování potřeba. Záleží na šířce ramene, ale většinou položíte vedle sebe 2–4 svazečky šlach. Osvědčilo se mi začít od konců ramen. A položte je tak, aby nepatrná část šla přehnout až na druhou stranu (obr. 15). Vždy po položení všech svazečků vedle sebe je ihned kostí urovnáte do jednoho celku, uhladíte a necháte odtéct přebytečné lepidlo. Pak začnete klást další svazečky do poloviny délky předchozí šlachy atd.

 


Obr. 14

 


Obr. 15: Detail konce luku při šlachování.

 

 

Následné šlachování

 

Pro dobré spojení zaschlé a nové vrstvy je dobré zaschlý povrch aktivovat. Můžete ho kupříkladu velmi zlehka přejet jemným smirkovým papírem a (možno i bez přebrušování) přetřít párkrát studenou vodou či nakrátko položit proužek vlhké látky. Nebo ho potřít vodou a řídkým lepidlem a položit šlachy a poté úsek krátce prohřát. Nebo je možné nedělat nic, jelikož se o to postarají okolnosti – např. vyšší vrstva čerstvých šlach a teplé prostředí. Tak nebo tak, při zvolení toho či onoho, pamatujte, že k aktivaci klihu dochází vlhkým teplem.

 

Nehodláte-li použít výběr ze zádových šlach v celé délce na rameno, doporučuji si třeba na karton v měřítku 1:1 jednotlivá šlachování kreslit. Tak, aby byly patrny jednotlivé vrstvy a překryvy. Jelikož ramena rohového luku jsou krátká a zádové šlachy dlouhé, bude již délka překryvů velmi rozmanitá. Pokud si myslíte, že si to budete pamatovat – zaručuji, že nebudete. Do určitých vrstev se dá postup práce s různými délkami svazečků naplánovat, ale lepší je postupovat tak, jak si to daná situace vyžaduje. Smyslem je nenapojovat šlachy ve stejných místech, ale vztaženo ke kompletnímu našlachování spoje rovnoměrně rozmístit. Relativně citlivé místo je např. v oblasti na okrajích madla. Pákou přes tětivu/konec luku, je na toto místo vyvíjena velká síla. Vzhledem k tomu, že to je zpravidla nejširší místo ramene, logicky se na této šířce šlachy „rozplácnou“ daleko více, nežli je tomu blíže ke konci – tím pádem paradoxně dochází k oslabení a je třeba s tím pracovat. A samozřejmě všeho s mírou. Cílem nadále zůstává vyrobit věc pružnou, nikoli tuhou. S tím souvisí i mocnost šlachování: silnější učiní luk silnějším na nátah, což však v konečném důsledku ještě nemusí znamenat průbojnější luk s rychlými rameny. Vše souvisí se vším a rohový luk je co kus to originál! Pro orientaci: neměli byste šlachovat méně, nežli 1/3 z tloušťky ramene. 1/3–1/2 je běžné rozmezí, nad 1/2 použijeme např. zejména u luků dlouhých, nebo naopak u kratších s tenčí rohovinou, které potřebujeme posílit na výkonu.

 

Osvědčilo se mi šlachovat luk připevněný napevno šlachou za madlo „na prkénku“ plus volné šlachy na koncích (obr. 16). Na první šlachování luk narovnáme, případně až přepneme na druhou stranu. Po zprůhlednění šlach konce luku uvolníme a přidáme ke schnutí ještě tak den až tři. Konce znovu upevníme, maximálně již vždy jen s mírným přepětím. Smyslem je přímá kontrola zasychání a nekumulování jednostranné chyby! Jinými slovy to znamená, že obě ramena vždy před položením další vrstvy upevníte v symetrické poloze. Když to neuděláte a šlachy začnou schnutím přitahovat jedno rameno více, tak další a další vrstvou bude problém znatelnější a nevratnější. Následné šlachování po „první“ vrstvě (dvojvrstvě) proveďte jen jednou vrstvou. Po zaschnutí je již možné udělat jednu až dvě najednou – poté možno jednu až tři naráz. Proč? Protože prvotní důležitý spoj roh/šlacha je ohrožen vždy a kdykoli a čímkoli! Potažmo vlhkem nebo teplem. Oboje najednou je pak smrtelná „odlepující“ kombinace. Musíme zajistit, aby první vrstva zůstala při následném šlachování maximálně suchá, tedy aby voda odcházela více ven nežli dovnitř. Šlachování úplně všech vrstev najednou by sice bylo naprostým ideálem, neboť by došlo k dokonalému provázání vrstev, ale technologicky je bez bandáže vesměs nemožné vyrobit na luku jednu velkou houbu ze šlach. A také by vzhledem ke špatné propustnosti rohu šlachy zaschly na povrchu a na hranici roh/šlacha by uschly jako téměř poslední. Pokud by vůbec uschly – nesmíme totiž zapomínat, že se jedná o přírodní lepidlo podléhající ve vlhkém stavu snadno rozkladným procesům! Bandáže, byť sebevíc promyšlené, jsou na rohovém luku velice problematické a doporučuji se jim vyhnout velkým obloukem – ne že by to s nimi nešlo, ale za ten risk „pade na pade“ to nestojí. Kdyby při šlachování nějaká část „zatuhla“ dříve, nežli ji stihnete kostí upravit, nahřejte ji nárazově nad zdrojem tepla – každopádně se vyhněte delšímu nahřívání a vždy ve stejné výšce u šlach držte i svoji ruku pro kontrolu teploty. Ohledně zbytku klihu či rozmočených šlach: do dalšího šlachování nejlépe uchováte v mrazáku.

 


Obr. 16

 

 

Druhé vázání madla

 

Po dokonalém zaschnutí všech aplikovaných vrstev opět ovážeme celé madlo šlachou a přetáhneme i kousek na rameno. U výkonnějších luků je vhodné toto ovázání zdvojit, tedy po zaschnutí provést ještě jednou.

 

 

Tvorba končíků ramen

 

Na tenkých špičkách ramene pouze omotáme jednu a druhou „bambulku“, mezi kterými je tětiva. Na širších špičkách již tento způsob vypadá neomaleně a je více používáno končíků modelovaných ze šlach, tvarově i technologicky velmi rozmanitých dle výrobce luku. Pro představu: například nacupujeme zbytky achilovek na jemnou nadýchanou vatu (obr. 17), rozmočíme ve vodě, napustíme klihem a vymodelujeme (obr. 18). Po zaschnutí ořežeme či obrousíme na požadovaný tvar (obr. 19) a krátkými šlachami začneme přeplátovávat (obr. 20). Vymodelujeme zarážku pro tětivu (obr. 21) a nakonec omotáme (obr. 22). Vždy každý jednotlivý krok necháme zaschnout, aby šlachy zmenšily svůj objem, a celkový výtvor mohl tak být kompaktní a pevný.

 


Obr. 17

 


Obr. 18

 


Obr. 19

 


Obr. 20

 


Obr. 21

 


Obr. 22

 

 

Zrání a tvarování

 

Hotový luk umístěte zhruba na 2–3 měsíce na vzdušné místo a někam, kde ho budete mít na očích. V žádném případě neumisťujte na sluníčko ani někam, kde je neúměrné teplo! Šlachy mají při schnutí velkou sílu ve všech směrech. Na délku se síla pnutí uvolňuje tím, že stáčí luk do tvaru „U“ až „O“ a doporučuji se držet spíše tvaru „U“ (např. obr. 23), neboť s průhybem narůstá riziko odtržení šlach od rohu, a vše pak tedy závisí na kvalitě tohoto lepeného spoje.

 

Nyní potřebujeme ramena prohnout na opačnou stranu. Vzhledem k tomu, že jakékoli větší formy jsou neskladné a neuniverzální, čili pro indiána nepraktické, neváhal jsem vyrobit si dvě malá shodná kopyta. Jsou aplikovatelná na jakýkoli úhel madlo/rameno a na jakoukoliv délku rohových luků a variabilní na hloubku a umístění průhybu (obr. 24). Nedoporučuji totiž zničehonic vzít v průběhu schnutí za ramena, a zkoušet tak luk otevřít. Šlachy nejsou rozhýbané, a tudíž s rohovinou ještě nespolupracují, jak bychom chtěli, čímž by došlo k nerovnoměrnému vývinu sil tam, kde to zatím nepotřebujeme. Na kopytě necháme den až tři, pak na pár dní či týdnů odstraníme a zase dáme luk „na mučidla“.

 


Obr. 23

 


Obr. 24

 

 

Třetí ovázání madla

 

Uřízneme či ustřihneme delší proužek „mozkovky“, namočíme, vyždímeme a za mokra pevně ovážeme madlo a necháme uschnout. Pokud plánujete kompletní překryv hadí kůží i přes madlo, nebo kompletní finální barvení či nátěry, provedete toto ovázání madla až na závěr a použijete jakékoliv prozatimní omotání, aby v průběhu tilerování a střílení nedocházelo k povolování madla vlhkem z vašich dlaní!

 

 

Tilerování a tvarování

 

Sundáme z luku kopyta, necháme ho chvíli odpočinout a poté pomalu zkusíme pružit přes koleno. Chvilku si takto hrajte, nepospíchejte, a jestliže se nikde neobjevují nežádoucí deformace, v ohýbání s citem přitvrzujte, dokud neuvidíte rozdíl v ohybu ramen. Na ramenu, které se viditelně ohýbá méně, bude potřeba ubrat materiál. Jakýmkoli rovným ostrým ostřím jde velice snadno roh škrábat; budou vám při tom odpadávat malé rohové hoblinky. Jakmile přes koleno nabydete dojmu, že je to vlevo i vpravo plus minus podobné, připevněte provizorní tětivu a vložte na tilerovací měrku. Upravování pak můžete provádět i na napnutém luku přímo na měrce. Až budete s výsledkem spokojeni, s lukem měsíc dva střílejte a průběžně dolaďujte. Jde o to, že zhruba po půl roce od našlachování je šlachová vrstva mechanicky kompaktnější a až po této době se dá kapitola tilerování zodpovědně uzavřít (obr. 25 a 26).

 

Mohou nastat situace, kdy škrábání rohu nevyřeší váš problém. V takovém případě je nutné použít přiměřené násilí a suché teplo. Luk zpravidla jakoukoli malou nesouměrnost našlachování snáší dobře; velká nesouměrnost (v příčném průřezu) se však projeví torzním kroucením ramen.

 


Obr. 25: Vodní buvol v průběhu tilerování.

 


Obr. 26: Muflon po dokončení tilerování.

 

 

Dotvoření luku

 

Po dokončeném tilerování přichází čas výroby šlachové tětivy a povrchových úprav. Převážná většina původních luků byla bez dalších úprav. Ramena byla neomotána či omotána na několika místech, v menšině se vyskytovala šlachová omotávka celých ramen. Dobře provedená omotávka do určité míry luk chrání proti vodě, jelikož nedovolí šlachování bobtnat a přijímat vodu. Samotného mne překvapilo, že při demontáži takového luku i po třech dnech ponoření do vody byl problém se „do luku“ dostat. Celoomotávka sice drží šlachu dobře na rohu, ale počítejte s tím, že vám přidá něco na nátahové síle, což nemusí být vždy žádoucí. Polepení hadí kůží se též vyskytovalo (obr. 27). Méně časté byly na rohových lucích impregnační nátěry a malby z hlinek, smoly a klihu – tomu přikládám praktický důvod, jelikož provádět opravy a údržbu jde snáze na „holém“ luku. Častým prvkem byly koňské žíně na koncích luku či různé zdobné typy omotávek na ramenech. Uvedené finální úpravy mají však pouze hrubý informativní charakter, jelikož smyslem článku není studijní prezentace, ale praktické postřehy z výroby.

 


Obr. 27: Povrchová úprava hadí kůže aplikovaná na zastříleném hotovém luku

 

 

Zásady střelby

 

Pokud delší dobu nestřílíte, určitě před napínáním nejprve „rozehřejte“ luk na koleni a posléze při střílení ihned nezačínejte s plným nátahem. Při nasazování tětivy na luk dochází často k velkému nerovnoměrnému rozložení sil a luk poté vypadá všelijak – postačí na chvíli „neposlušné“ rameno podržet u napnuté tětivy a bude to dobré. Vzhledem k tomu, že je rohový luk schopen vygenerovat ohromné množství energie, potřebuje ji někam předat a určitě není dobré pouštět tětivu naprázdno!

 

 

Péče o luk

 

Výrobou luku vše nekončí, nýbrž začíná. Aby luk dobře sloužil, musí s ním být dobře zacházeno. Co se uskladnění týče, může vám ho sníst cokoliv, navlhnout může vesměs kdekoliv a přeschnout také. Není i od věci být ve střehu při půjčování do rukou neznalých. I letmé napnutí obráceně váš luk pošle do věčných lovišť, jelikož roh plní kompresní funkci a šlacha tahovou. K péči o luk bych rozhodně zařadil i používání luku a nenechávat rohovinu a šlachy provádět případné svévolné deformace. Tak tedy, střelbě zdar!

 

my horn bows

 horns from

-----

rohy z

lenght with removed bowstring

------

délka vypnutého luku měřená napřímo - zpravidla je používaná při popisech muzejních exponátů

 lenght over the surface

-----

délka luku po povrchu

length of the taut sinew bowstring

-----

délka šlachové tětivy po napnutí

draw weight - draw length

-----

síla nátahu - délka nátahu

 complete weight

-----

váha

 domestic sheep

-----

ovce domácí

 36,61"

93cm

 40,55"

103cm

 36,22"

92cm

54,45lb - 19,49" 

24,7kg - 49,5cm

6635gr

 430g

 wild sheep  - moufflon

-----

muflon

 32,28"

82cm

 36,22"  

92cm

 31,89"

81cm

67,24lb - 19,49"

 30,5kg - 49,5cm

6080gr 

394g

 water buffalo

-----

vodní buvol

 33,46"

85cm

 38,19"

97cm

 32,28"

82cm

68,34lb - 17,52" (72,75lb - 19,49")

31kg - 44,5cm (33kg - 49,5cm)

6821gr 

442g

 

 

bows photogaleries

 

 

Text a foto Jiří Hudeček

Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.

 

 

 

Tvůj komentář...
Přihlásit se pomocí
nebo odeslat příspěvek jako host
Loading comment... The comment will be refreshed after 00:00.

Buď první, kdo přidá komentář.