28. - 29. 12. 2001

 

To jsme si zase takhle jednou vymysleli, že se půjdeme v zimě podívat do lesa, jestlipak se to tam nějak moc nezměnilo. A jelikož jsme už dlouho plánovali, že vezmeme s sebou lidi, kteří mají o tremping také zájem, pozvali jsme je právě teď.

 

Orlí Hnízdo (dnes již OTR) bylo kompletní - já 19 let, Iva 23 let, brácha 20 let a Ondra 18 let. Dali jsme třem lidem zvadla a k našemu údivu jeli všichni oslovení. Bylo ás tedy sedm. A to naše osada a dále Pavel Neckár (bráchův kamarád z vojny 21let), Amálka (Hanka Reslová, známe ji ze skautu 16 let) a náš skoro příbuzný Martin Janda 17 let.

 


Bezva cesta, kterou jsme šli...

 

Vše začalo už ve čtvrtek, kdy jsem si začal připravovat věci, které jsem nesl s sebou. Brousil jsem nůž, sekyru, šil povlak na vojenský lihový vařič, který mi byl darován o vánocích. Večír bylo už vše připraveno na páteční ráno.

 

A ráno? Otřesné burácení našeho budíku v šest! Po chvíli se dostavil Pavel, protože mu Iva půjčovala spacák, jelikož s dekáčem to je o zdraví. Najednou volá Martin, že by teda také jel a jestli bychom mu také nějakej ten spací pytlík nepůjčili. Přiběhl tedy a na poslední chvíli si zabalil svou tornu. Velice svižným tempem se vydáváme na nádraží, kupujeme lístky, nasedáme a na Střelnici se setkáváme se zbytkem. Teď je nás všech sedm a vydáváme se vstříc Krásné Lípě.

 

Nic není však tak jednoduché, jak se na první pohled zdá, a tak nám české dráhy připravily nějaká ta překvápka. Ostatně jako většinou. Ano tušíte správně, o zpoždění nebyla nouze. Sedíme ve vlaku stále na Hl. nádrazí a čekáme a čekáme a čekáme a přemýšlíme, jestli na nás budou čekat přípoje v Jedlové a v Rybništi a opět čekáme a ... a najednou se rozjíždíme! Navzdory nějakým těm časovým odchylkám zjišťujeme, že to mají vrchní pánové výpravčí dobře ošéfované a že na nás všechny mašiny čekají tak, jak mají. Legrace nastala v jedné přestupní stanici, kde se Pavel, stojíce pod ohromnou cedulí s nápisem RYBNIŠTĚ, ptal hodných lidí, jestlipak je tu dobře v Rybništi. Naše jezdecké schopnosti jsou však na nevídaně vysoké úrovni. S úsměvem na tváři tedy projíždíme zastávkou Krásna Lípa město, odkud by to bylo zaručeně o nějaký ten kilometřík kratší, to nám ale nevadí a tak se po chvíli probíjíme hromadami nahrnutého sněhu za nádražím Krásná Lípa stanice. Odtud se vydáváme po zelené směrem ven z města. To se nám to zatím šlape prohrnutými ulicemi, ale i tak se začínáme pomalu ale jistě odstrojovat, jelikož nám začíná být poněkud teplo. Stále netuše, co nás dnes ještě čeká si jdeme vesele po silnici a náhle co to? Kde je naše značka? No to kufrujem tedy brzo! A hned se to objasňuje: Zelená vede tady do toho lesa. Jdem tam, zavelel kdosi a náhle zahučel nad kolena do sněhu. Všichni ostatní se zhrozili a dělali, jako že zelenou odbočku nevidí. Ale co naplat, kdo chtěl pod Velrybu, musel právě tudy. Jdeme sotva pět set metrů a už jsme téměř vysíleni, hlavně ten vpředu, který prošlapává stopu. Chvíli co chvíli zastavujeme, abychom se moc nezapotili a nevykoledovali si nějakou tu nemoc. Je kolem nuly a sníh je mokrý, za pár okamžiků jsme všichni promočení kompletně od pasu dolu. Hurá přichází na chvíli vysvobození, naše lesní cesta se napojuje na prohrnutou asfaltku. Sedíme zde a doplňujeme energii. Po silnici přicházejí němečtí turisti a vykuleně na nás zíraj. Ptali se, jestli jsme šli tim lesem a Pavel na to, že ano a ještě si přidává, že je cesta sehr schwer a že sme tam tudy šli alespoň devět kilometrů :).

 


Odpočinek kdesi na asfaltce.

 

Zděšeně se od cesty odvracejí a pokračují dále po asfaltce. Nám je už také trochu zima a tak se vydáváme dále přes Doubici, kde se napojujeme na žlutou, která nás bude doprovázet skoro celý den. Ano jsme kousek za Doubicí a vše začíná nanovo akorát s tím rozdílem, že zde je sněhu snad ještě více.

 

Probíjíme se planinami a poctivě se vpředu střídáme, občas se zastavujeme, pojídáme zásoby, ale také sníh. Je už odpoledne a mnoho času nám do setmění nezbývá. Přestávám věřit, že dnes dojdeme až k Velrybě. Unaveni došli jsme pod Skalní průchod, kde bylo dohodou stanoveno, že se zde budou konat hody na doplnění energie. Usedáme zde a jíme, čas nás však stále tlačí a po chvíli se vydáváme dále. Teď to je už jen kousek. Brácha, Iva, Amča a Pavel jdou napřed a já si ještě balim a jelikož Ondra a Martin na mě čekají, jdeme mi tři tady v zadu. Ti v předu však neznají odbočku na Úzké schody a tak jdou naprosto nezáživnou cestou okolo. My se však dobrodružně prodíráme závějemi po pás na krajích skalních stěn. Teď jsme nad lesy a kopci a vidíme konečně, že je nad námi slunce a že se mraky začínají protrhávat. Začíná obleva a ze stromů na nás padají ohromné kapky vody. Občas pochybujeme, jestli tudy opravdu vede cesta, ale za chvíli jsme odměněni. Úzké schody jsou tu. Nedávno byly opravované, ale i přesto občas někdo uvízne nohou v těch malinkatých žebříčkách, nebo schůdečkách, jelikož nejsou pod tim sněhem vidět.

 

Slezáme konečně do údolí, kde se po chvíli setkáváme se zbytkem výpravy. Stále unaveni míjíme odbočku do vesnicky Tokáň, kde bezpečně víme, že tam jsou hospůdky teplé a suché. Zmrzlí a promočení však jdeme dále, nesmíme polevit, vždyť nás dělí od našeho dnešního cíle sotva dva kilometry! Konečně jsme na rozcestí s červenou, kde chvíli odpočíváme a dělíme se o naší domácí griotku, o čokoládu a další dobroty, co nalézáme po kapsách, abychom doplnili zásoby energie. Teď už zbývá opravdu jen kousek. Ano zvládli jsme to, tohle je jistě ta zatáčka, kde je Velryba. Ondra tvrdí, že je napravo, já tvrdím nalevo. Shodili jsme batohy a každý se vydal na jednu stranu. No ehm, byla nalevo a tak už sedíme pod převisem a vychutnáváme první chvilky klidu. Nejhorší je však pomyšlení na to, kolik práce ještě bude zapotřebí, abychom mohli spokojeně sedět u plápolajícího ohníčku. Ještě že je zatím světlo. Nakonec jsme přišli okolo čtvrté a to nám velice usnadňuje práci. Vydáváme se tedy, než se rozsedíme, na dříví. Jen Amálka tvrdí, že má v noze jakousi křeč a tak kouká na okolní shon. Brácha už křesá a my děláme rychle dřevo, aby bylo ten plamínek čím živit.

 


Brácha křísnul a teď zbývá tu malou jiskřičku rozfoukat.

 

Oháním se ještě chvíli kolem sebe moji sekyrou, ale za chvíli si jdu sednout mezi ostatní. Jak tak všichni sedíme, začíná se z nás moc, ale opravdu moc kouřit, že skoro ani jeden na druhého nevidíme. Jak se to z nás všechno vypařuje, máme to tu skoro jako v sauně. Unavené, ohněm obarvené tváře sledují plamínek, nikomu se nechce už ani hnout, všichni jen nasávají ty střípky tepla, které se k nim dostanou. Proto obdivujeme odvážlivce, kteří vstávají jako první a kulhavým, znaveným krokem si jdou vařit zálesácké dobroty. Pavel se snaží o úspěšný ohřev Maďarského guláše, brácha pokouší svým nožíkem cibuli a špekáčky a následně to všechno týrá nad plamenem. Martin se vybavil na svůj první vandr polévkami, se kterými se úspěšně dělí s Amálkou, jelikož ta opět jest vybavena pouze chlebem a sýrem. Ale polepšila si narozdíl od posledního vandru, kde pojídala chléb s paštikou. My ji snad ty dobroty nenaučíme vařit. Já s Ondrou jsme se nějak záhadně shodli a oba máme Western fazole a jsme také vybaveni sýrem, který do nich budeme po kusech vhazovat. Na to ale přijde až později, teď se ještě sušíme a koukáme, jak se ostatní ládují. Taky bych zapomněl na Ivu, ta pro velkou vyčerpanost ani nevařila a jen si vychutnávala sezení u ohně.

 


Jdeme na Mariinu vyhlídku.

 

Teď se někteří začínají vychloubat s překvapeními. Pavel vytahuje víno a dělá pro všechny svařáka. Musím říct, že byl fakt dobroučkej, sladoučkej a hlavně hřejivej! Trojice pozvaných lidí se začíná vyptávat na ležení a tak ho jdeme vyrobit. Dáváme na zem igelity a navrch všechny celty, co máme. Teď může každej jít ležet, jakmile bude chtít. Všichni však ještě chvíli sedí u ohně. Najednou však přichází bouřka. To jsme v zimě snad ještě neviděli. Všude kolem se blýská, hřmí a poprchává, teď se radujeme, že jsme došli až sem a nezabalili to někde pod širákem na sněhu. To bychom teď byli naprosto durch.

 

Ted si už vařím i já a Ondra. Mám s sebou vojenskej vařič s takovým šikovným háčkem nahoře, takže nemanipuluju neobratně s ešusem v ohni jako ostatní, ale jídlo se mi vesele a spokojeně pohupuje v závěsu nad ohništěm. Taky Ondra se chlubí, že má nějaký to překvápko a vytahuje medovinu. Pavel jde spát jako první a my sedíme ještě u ohně. Bouře odešla a obloha se protrhala, celý les je prosvícen nádherným a silným měsíčním světlem. V půl jedenácté jde však spát i ten nejodolnější zbytek.

 


Martin a Pavel.

 

Ráno se pomalu probouzíme podle toho, jaká byla komu v noci zima. Ten komu bylo naprosté teplíčko, ten ještě spí. A ten, kdo klepal kosu, ten teď poskakuje kolem doutnajícího ohně a snaží se jej rozfoukat. Takže koukám ze spacáku na Ivu a Martina, jak tam poskakují. A na druhé straně převisu vidím Pavla, jenž má ještě půlnoc a taky dva spacáky. Ostatní byli někde mezi a tak se ještě povalovali. Po chvíli (řádově hodiny) však jsou na nohou už všichni, vyhnáni z útulných, teplých spacáků běžnou lidskou potřebou. Přes noc nám vyhládlo a tak ohříváme a vaříme jídla. Uklízíme po sobě a přidělávám ještě nějaký to dřevo. Všichni už netrpělivě čekají pod uklizeným převisem, až vypadne z mé hlavy něco chytrého, co by se dalo zapsat do místního zápisníku. Vypadlo ze mne nějaké to moudro a tak se vydáváme dál. Dnes se jde už mnohem lépe, je sobota a cesty jsou už trochu prošláplé. Míříme na Mariinu vyhlídku, kde obdivujeme nádheru zimní, zasněžené krajiny. Je to tu nádherné, vše leží pod námi, nad námi je jen nebe, ze kterého padá nádherný, bílý a měkký sníh.

 


Martin a Pavel.

 

Trochu promrzlí slézáme po ledem pokrytých schodech a dále už jen pádíme z kopce do Jetřichovic a při tom se koulujeme s vědomím, že nás z Jetřichovic odveze nějakej ten autobus do větší civilizace, odkud se dostaneme domů. Ale ouha, nic, ale opravdu nic nejede. Musíme tedy pěšky až do České Kamenice. Jdeme kus po silnici a najednou se na nás směje nádherná neprošlápnutá cesta a ještě k tomu nechutnej krpál. Vše jsme přežili a navršku se ještě vyfotili. Jdeme dále zasněženými teď už pláněmi, kde potkáváme trojici skautů z České Třebové, kteří nám sdělují, že sem jdou slavit silvestra a budou tu přes tři noci, jako prý každý rok. Unaveni, přec však jdeme stále vpřed a již pod rouškou tmy nás vítá Česka Kamenice. Vlak jede do Jedlové a pak hned do Lípy. Paráda, ale až za hodinu. Nalézáme tedy hospůdku, kde si dáváme čaj, pivo, či grog. Pavel opět řečnicky exceluje, ostatně jako po celé dva dny. Už, už nám to jede, přesunujeme se na nádraží a nastupujeme. Je to naprosto narvaný a tak stojíme rozkouskovaní po celém malém vagónku. Vystupujeme, opět nastupujeme a za chvíli nás vítá Česká Lípa. Jsme unaveni a tak se moc neloučíme, ale jdeme rovnou domů. Teda spíše jen Iva a Martin jdou domů. Ostatní jdou s námi, protože je Pavel bude rozvážet po Lípě. Pavel ještě leká pasažéry, jelikož dělá opilého z toho grogu. Teď už sedím doma, oči se mi zavírají a všední stereotyp začíná nanovo.

 


z leva nahoře: Ondra, Iva, brácha, já
z leva dole: Pavel, Martin, Amálka.

Bublina

 


 

První Zimník - Velryba
První Zimník - Velryba
První Zimník - Velryba
První Zimník - Velryba
První Zimník - Velryba
První Zimník - Velryba
První Zimník - Velryba
První Zimník - Velryba
První Zimník - Velryba
První Zimník - Velryba
První Zimník - Velryba
První Zimník - Velryba
První Zimník - Velryba
První Zimník - Velryba