zápisek 13.4.2001 - 14.4.2001
Chtěl jsem slavnostně zahájit psaní tohoto cancáku na vandru z 13.4 na 14.4. 2001, ale nakonec to nějak nevyšlo. Říkal jsem si: “Je už jaro, tak se někam vydáme.“ Za oknem svítilo nádherné sluníčko a tak byly vybrány Jizerské hory. Ještě tu noc začalo sněžit a teplota klesla pod nulu a nám bylo okamžitě jasné, že to nebude pro čajíčky. Stačila nám představa počasí tady v České Lípě, natož v Jizerkách. No ale hezky popořadě.
12.4. Jsme si vše sbalili a druhý den, jakmile přijel z práce brácha, hodili jsme US torny na ramena a utíkali na nádraží. Vlak už téměř odjížděl, ale mi stále čekali na Ondru (Plaváček alias OJ). Ten se ale neukázal. Jak později říkal, rodiče ho nepustili. Zůstali jsme tedy jen tři: Já (Tomáš alias Bublina), brácha (Jirka alias Antík) a Iva (Iva :-)).
Znaven se škrábu na Špičák
Ve zmatečném fofru se nám podařilo nastoupit do vlaku na Lovosice, ale v posledních vteřinách nás jeden tremp informoval, že někdo z nás dvou jede asi špatně, načeš jsme zahájili rychlý přesun na správný vlak. K údivu všech cestujících naše parta zmizela stejně rychle, jak se objevila. Náš vlak tam naštěstí ještě stál a tak po nějaké době jízdy a po přestupu v Liberci nás vítá nádraží v Mníšku u Liberce. Okamžitě nás pohltila nesnesitelná a vlezlá zima, mísící se s nechutnou sněhovou vánicí. Nasadili jsme si širáky a protože jsme jeli až odpoledne, začaly se naše stíny ztrácet v pomalu se šeřícím lese. Po dvouhodinovém pochodu sněhem se naše unavené nohy zastavily a ještě unavenější ruce vytáhli z mošniček svítilny.
Zleva: brácha, já
brácha to nazval: "Bratři v mlíku"
Teď teprve jsme nabyli vědomí o okolní mlze. Naše tři kužely světel se pomalu a těžce probíjely zamlženým lesem. Žlutě značená cesta začala prudce stoupat a my jsme si uvědomili, že se nacházíme na úpatí Špičáku. Stoupání nabralo neuvěřitelných rozměrů a my se tiše prali s úzkou skalní stezkou, která prudce stoupala a hned zase klesala.
Opatrně jsme šlapali po kluzkých, namrzlých kamenech, skalních schůdcích, či napadaných kmenech. Naše únava byla stále větší a cesta stále stoupala. Čím blíže k vrcholu, tím větší futeř. Všechno kolem nás burácelo a v malých světelných kuželech zběsile prolétávaly ohromné, sněhové vločky. Konečně jsme prošli pod několika balvany, nazývanými Kamenná brána, přešli vrchol a začali klesat. Ještě teď se mi rojí v hlavě vzpomínky na Kamennou bránu - malý průchod vystupující z mlhy. Bylo to nádherné a zároveň děsivé. Schylovalo se k třiadvacáté hodině a my klesli dost nízko pro hledání noclehu. Poté, co jsme viděli nahoře na Špičáku samé vyvřelé horniny, nám bylo jasné, že hledat převis nemá cenu a tak jsme si našli závětří za dvěma balvany a začali stavět. Iva odhrnula haldy sněhu a já s bráchou přisunul ke kamenům několik klád. Pod nás igelit, nad nás igelit a vybalit si ze zamrzlých báglů prostydlýma rukama věci. Nakonec už jen oheň. Dříví bylo nádherně vymrzlé a tak se nám podařilo rozdělat ho na první sirku (Jináč rozděláváme oheň křesáním ocílkou, ale teď na to nebyla nálada). Teď už jen zalézt do spacáků a snažit se co nejdříve usnout. I když byla parádní zima, usnul jsem díky únavě nato tata. Vše bylo připraveno na spaní přesně ve 24:00, no uznejte, že psát po takovýmhle dnu zkřehlýma rukama canc, by bylo šílený. Tak to doháním teď doma.
Správně zabalené USky, všechno naše víkendové živobytí
Ráno bylo nádherné, večerní bouře utichla a my se probouzeli do krásné, zasněžené, tiché krajiny. Přiznám se, že sem se válel ve vyhřátém spacáku do devíti a vůbec se mi nechtělo ven do té zimy. Iva zatím rozfoukala oheň, brácha si uvařil guláš z kuřecích srdíček a já bramboráky. Byly sice jenom z prášku, ale v tom mrazu to bylo úctyhodné.
Museli jsme si zabalit prokřehlýma rukama věci zpět do USáren. Ale i to se nám podařilo. Rozpraskanýma rukama do krve (jelikož jsem mamlas a zapomněl sem si doma rukavice) jsem si nahodil batoh a nandal klobouk. Rozloučili jsme se s lesem a našim místem a vydali se na zpáteční cestu (odtud je také většina fotografií).
Místo našeho noclehu, ale už bez plachty. (brácha, Iva)
Chrám je jen nedostačující slovní přirovnání.
Původně byl tento vandr plánován “naslepo“ a na dvě noci, ale jelikož nás špatné počasí a neznalost cesty vytrestala, padlo rozhodnutí vrátit se zpět a skončit již dnes. Znovu jsme zdolali soutěsky a srázy, tentokrát však mnohem snadněji, než v noci. Během několika hodin nás vítalo nádraží..
Bublina