Obr. 1

 

Ke zrození ohně lze dojít rozličnými způsoby, což platí i pro rozdělání ohně třením dřev. Věřím, že následující článek bude přínosný jak pro začínající, tak pro zkušené tvůrce ohýnků přírodními postupy.

 

Tak, asi jako řadě z nás, mi první podnět dal v mládí Ernest Thompson Seton svojí knihou Dva divoši. Těmito dřívky jsem oheň sice rozdělal vždy, když jsem chtěl, ale byla víceméně odsouzena k pobytu na liningu v týpí. Na víkendové toulky byla velká, těžká a tření dalo celkem zabrat. Nosil jsem sice s sebou alespoň svoji ocílku, ale někde uvnitř mne bylo stále slyšet volání po něčem přírodnějším.

 

Uskutečnil jsem nespočet pokusů s různými materiály, průměry svidříků i délek lučíků a i tulejky prošly mnohými změnami. S miniaturizací dřívek jsem se však zasekl na skutečnosti, že dřevo si vyžadovalo určitý průměr svidříku. Pod tímto průměrem lze z různých úhlů pohledu konstatovat, že jsou dřívka nefunkční (žádné míry jsem při vyrábění neměřil, veškeré číselné údaje uvádím až nyní zpětně pro potřeby článku). Průměr dřevěného svidříku mezi cca 18–13mm vykazuje obdobné průvodní jevy při tření a lze tento průměr považovat za standardní pro klasická třecí dřívka. Pod 13mm již jsou rozdíly znatelnější – s tím, že 8mm je již v podstatě nepoužitelných.

 

Čerstvý vítr do plachet mi tenkrát poslal Hrom svým článkem v časopise Wampum Neskenonu v č. 1/2002. Obratem jsem si vyrobil bezlučíková třecí dřívka s koncovkou z orobince. Dřívka byla velmi lehká, avšak neskladně dlouhá. Krom toho vždy, když jsem nějaký čas vynechal, dlaně si odvykly a rozdělání ohýnku si pak žádalo nějaký ten puchýř. Vzhledem k tomu, že mi orobinec bez problémů fungoval v dimenzích 7–10mm, byla pro mne jasná volba použít pro lučíková dřívka svidřík s vyměnitelnými orobincovými koncovkami. S velkou radostí jsem tato dřívka, vážící pár gramů, používal někdy do roku 2006, kdy jsem si listoval v útlé brožuře Význam rostlin v životě indiánů kmene Dakota od M. R. Gilmorea, hledaje rostlinstvo použitelné pro vylepšení svého obyčejného pemikanu. U Yucca glauca na mne vykouklo pár strohých slov o tom, že ji Teton Dakotové používali na třecí dřívka.

 

V tu ránu byl pochopitelně pemikan odsouzen k dalšímu bytí ve váčku z močového měchýře. Započalo pátrání po juce a přeměna dřívek do podoby, kterou považuji za finální a vyladěnou a kterou bych zde nyní rád přiblížil. V čase mezi přechodem z orobince na juku jsem samozřejmě nelenil a vyzkoušel desítky různých materiálů na koncovky, ale juku považuji za naprostou jedničku.

 

Na obrázku č. 1 vidíte celkový pohled na vybalenou soupravu včetně váčku, ze kterého byla vyndána. Bez postradatelné parohové podložky vše váží pouhých 114g! S podložkou 188g. Připraveno na rozdělání 24 až 72 ohýnků! Ač působíc primitivně a obyčejně, jednotlivé části spolu musí harmonicky zpívat, nikoliv koktat.

 

Lučík

 

Není příliš podstatné, jaké dřevo na něj použijete. Důležité je, aby nebyl tuhý, ale pružil. A nepružil ani málo ani hodně. Tuhé lučíky kladou příliš velké břímě na řemínek, který se rychleji unaví a přetrhne, a taktéž snáz zlomí koncovku. Příliš pružné lučíky zas naopak nevykazují dostatečné tření a na svidříku prokluzují. 

 

Délka lučíku to je již trochu alchymie, kterou vám usnadním. Jde o to, že dlouhé lučíky jsou vhodné na vyvrtávání děr, ale pro rozdělání ohýnku vhodné nejsou. Střídavý pohyb je nutný pro dostatečnou tvorbu pilinek a rychlý vznik jiskry (čímž nám zbytečně neubývá materiál na „prkénku“). Změřte si na lučíku přímou vzdálenost od díry k díře a průměr svidříku a tyto dvě čísla podělte. Jako ideální se mi osvědčil u juky poměr zhruba 24 (u klasických celodřevěných svidříků se poměrem blížíme ke 30). Lučík na obrázku má napřímo od díry k díře 23cm.

 

Řemínek lučíku je hybnou silou celé soupravy a je potřeba tomuto páteřnímu prvku pověnovat dostatek pozornosti. Ze zbytků kůže vyčiněné mozkem vybereme takový odstřižek, který je dostatečně pročiněný, ale přitom hutný, žádný „hadřík“. Dle tvaru odstřižku vystříháme/vyřežeme řemínek (rovně, oblouk, vlnovky, …), anebo z kolečka postupně po obvodu s nepatrnou rezervou na šířce. Namočíme a za mokra protahujeme v dlaních a odstřihneme jen nahrubo větší nerovnosti. Po vytahání jeden konec přivážeme a na druhý zavěsíme závaží; například bandasku s přiměřeným množstvím vody. Necháme zcela uschnout a poté sestřihneme na stejnou šířku a promažeme morkem či sádlem; následně povrch otřeme protažením v chomáči suché trávy, mechu, hadru apod.

 

Řemínek je na lučíku volný a jeho délka má být taková, aby se po vložení svidříku lučík jen nepatrně pohnul. Po prvním až druhém tření si řemínek již natrvalo sedne a nebude již nutné ho dále štelovat. Trvanlivost takového řemínku je obrovská. Váček zavazuji připravenou rezervní „tětivou“ a ještě nebylo nutné ji použít! Svoji roli v životnosti určitě sehrává i juka, jelikož jsou dostačující menší třecí síly a velmi krátký čas tření (doslova pár vteřin).

 

Svidřík

 

Je nutné použít tvrdé dřevo. Já mám vyroben ze svídy bílé o délce 19,7cm, průměru 9mm u tulejky, 10mm ve středu a 9,7mm u spojky. Část do tulejky byla ořezána do špičky a poté vytvrzena třením do dřeva a pak nasucho „dokalibrována“ třením v tulejce. Výsledek musí být takový, aby se svidřík v tulejce choval bezvadně vycentrovaně, držel v ní i při mírném naklonění tulejky a aby tam tato vůle pro náklon tulejky byla připravená (obr. č. 2). 

 

Středová část svidříku je podélně jemně nařezána pazourkem. Velmi významná vychytávka, nenarušující vzhled svidříku a zároveň sloužící účelově 2 v 1, je zúžení u tulejky, sloužící jako vyražeč případných zalomených koncovek ve spojce (obr. č. 3). 

 

Lučík na svidřík nasazujeme ideálně v horní třetině svidříku, čímž dochází u koncovek jen k nepatrným bočním tlakům a předchází se tak jejich zlomení.

 

 


Obr. 2

 


Obr. 3

 

Tulejka

 

Tulejka v soupravě má délku 6,3cm, šířku 4cm a tloušťku v nejširším místě 9,4mm, váží 24g. Je vyrobena z bizoní morkové kosti. Samozřejmě hovězí poslouží zrovna tak, stejně jako středová část žebra. Hloubka důlku je 5,4mm. Druhý důlek je naplněn směsí loje a včelího vosku (obr. č. 2) a slouží k občasnému promazání svidříku v tulejce. Boční pohled na tulejku zachycuje obr. č. 4.

 

 


Obr. 4

 

Spojka

 

Délka 4,2cm, vnitřní průměr 9,5mm, vnější průměr včetně ošlachování 15mm. Spojka (obr. č. 5) je vyrobena z bezu a je omotána šlachou s klihem ve dvou vrstvách s mezipauzou na zaschnutí první vrstvy. Ačkoli působí křehce, tak kolmé spojení dřevěných a šlachových vláken spolehlivě odolá pnutí při natlačování svidříku a koncovky. Na obr. č. 6 vidíte výsledný sestavený celek. Celek je nutno před třením vždy zkontrolovat, aby byl perfektně vycentrovaný.

 

 


Obr. 5

 


Obr. 6

 

Koncovky a ohňová prkénka

 

Juka roste takřka u každého baráku či paneláku. Zajímá vás květní stvol. Nechejte ho v klidu odkvést a na rostlině i přirozeně uschnout, dokud zcela neodumře a nezhnědne. Zpravidla lze bez problémů sbírat až do jara. Tlustší spodní části dobře poslouží na ohňová prkénka, ze zbytku stvolu vyřezejte nožem koncovky. Prkénko o tloušťce 1,3cm zpravidla vystačí na dva až tři ohýnky na stejný důlek, což dělá při délce 17cm 24–36 rozdělaných ohýnků z necelých 9g juky! Abychom vždy při tření dobře viděli na tvořící se hromádku, řežeme zářezy na druhé polovině délky prkénka zrcadlově (obr. č. 7). Na témže obrázku jsou vidět i koncovky, jejichž maximální délku doporučuji cca 10cm.

 

 


Obr. 7

 

Podložka

 

Podložky např. z březové kůry jsou lehké, i celkem skladné, ale v praxi jsem potřeboval vyřešit více, nežli jen podklad pro vypadávající žhavou drť. Častokrát jsem rozdělával za tmy i za mokra; do toho různé oblečení i obutí. Potřeboval jsem něco, co jednak prkénko zpevní, když na něj potmě šlápnu bůhví v jakém dolíku, aby se prkénko nezanořilo někam do mokré země a nenavlhlo, aby šlo se žhavou drtí dobře manipulovat, podložku pokud možno použít vícekrát a nakonec, aby se vše ladně neslo v indiánském duchu a příliš to netahalo za oči.

 

Chtělo to trochu důvtipu a potrápit mozkové závity, ale s výsledkem snažení jsem spokojen, jelikož podložka plní vše, co jsem po ní chtěl. Je vyrobena z příhodné části jeleního parohu (obr. č. 8). Podložku tvoří, až na drobné pozůstatky, jen vrchní pevná neporézní část. Tloušťka stěny podložky nepřesahuje 5mm.

 

 


Obr. 8

Troud

 

V kousku močového měchýře mám zabalen záložní troud ze ztrouchnivělého dřeva. V lese si jej však zavčasu hledám cestou a při táboření v týpí zas není nic snazšího, nežli použít z ohniště vyhaslé uhlíky z měkkého dřeva.

 

Vak

 

Vaši soupravičku musíte nějak uchovávat a přenášet. Vše zajistí jednoznačně mozkovka činěná s pokožkou. Ideálně co nejméně švů, např. vyčinění drobnější kožky po stažení „na pytel“. Vyrobil jsem si sice i pouzdro ze zploštělého bizoního rohu, ale po pár vandrech jsem se rád vrátil k přednostem obyčejného koženého pytlíku.

 

Přeji mnoho zdárně rozdělaných ohýnků!

 

Text a foto Jiří Hudeček

 

 

Tvůj komentář...
Přihlásit se pomocí
nebo odeslat příspěvek jako host
People in conversation:
Loading comment... The comment will be refreshed after 00:00.