V mém zápisníku jsem našel několik zápisků, ve kterých se vracím zpět do minulosti. K tomu patří i tento nádherný, zimní vandr ke Skále smrti. Vandr se pravděpodobně konal 25.-26.12.2000

 

Přišel rok, kdy jsem se stal "mužem" a protože mám narozeniny v období vánočních svátků, chtěl jsem moje osmnácté narozeniny strávit někde v lese. Chtěl jsem mít prostě klid od lidí. To ale, jak už to v životě bývá, nevyšlo. Vše se Zkomplikovalo bráchovým příjezdem z vojny a tak všelijak... Ale asi dva dny po Vánocích se nás zmocnila touha vydat se opět do přírody. Vydali jsme se tedy do okolí Jablonného v podještědí, kde jsme o víkendech vyrůstali. 


Tak tady jsme přespali

Poté, co jsme prošli Jablonným, směřovaly naše kroky po žlutě značené cestě do Mařenic, kde jsme se chtěli podívat na jeden pozemek. Ten ale bohužel nebyl nějak k nalezení a jelikož už v našich nohách bylo také dost kilometrů, odbelhali jsme se tedy pomalým krokem ke Skále smrti, kde byl náš nocleh v jedné malé jeskyňce. Hezky jsme ji uklidili, rozkřesali oheň a udělali si zálesáckou polívku. Pak nás zmohla únava. Z posledních sil vyrábíme lampičku z uhlíku z ohně a tuku, jež nám zbyl od večeře. Ta lampička se moc hodila, jelikož venku už byla tma a uvnitř tudíž nebylo vidět ani na špičku nosu. Pak si ještě pamatuji, že jsem se v noci dvakrát vzbudil. Jednou bylo ještě v jeskyňce trochu světla od hořícího uhlíku, který stále nasával tuk a podruhé byla naprostá tma, skoro jsem ani nevěděl, zda mám otevřené oči. Najednou bylo ráno, brácha ohříval polévku a vchodem dopadla dovnitř nádherná zář. Nebyla od slunce, ale od čerstvě napadaného sněhu, který kontrastoval s tmavými zákoutími našeho útočiště. Najedli jsme se, zahladili po sobě stopy a vydali se na cestu. Teď jsem zjistil, proč jsem se večer budil. Kolem vchodu bylo v čerstvém sněhu plno stop od srnek, jelenů, ale dokonce divokých prasat. Ještě že jsme přes noc načerpali plno nových sil, protože naše cesta měla vést po zelené zpět do Jablonného. Jenomže cesta vedla přes pole a my jí ztratili. Po několika hodinách pochodu po polích, kde jsme si mysleli, že jdeme správně a kde jsme mimochodem viděli mnoho krásné zvěře, užasly naše tváře nad jednou vesnicí. Byla to vesnice, ze které jsme ráno vyšli.

 

Vstříc neznámým dálkám

 

Odpočíváme i v místech, kde někdo myslel na druhé. (brácha)

 

Dodnes nevíme, jak se nám to mohlo stát. Do Jablonného se nám už ale nechtělo a tak byl vybrán nový cíl: Valtinov. Cesta na mapě zdála se sice krátká, ale v praxi se nějak protáhla a my sotva došli. Mě chytla bolest v kolenu a každý krok byl peklem. A přesně jako v nějakém filmu, když jsme dorazili do Valtinova, ujel nám vlak přímo před nosem. Tím jsme si vysloužili tříhodinový, nedobrovolný odpočinek v čekárně, kde za tu dobu brácha únavou nejednou “zabral“ a vesele “řezal dříví“.

Bublina

 


 

Skála smrti
Skála smrti
Skála smrti
Skála smrti
Skála smrti
Skála smrti